The Balloon Swallower

By Lindsay Fowler

0 Shares

Polykat balónky jsem začala v deseti letech, když mi bratr řekl, že když mi naplníme břicho dostatečným množstvím nafouknutých balónků, budu plavat v oceánu.

Naši rodiče byli profesionální polykači mečů – tak se poznali. Moje nejranější vzpomínka je na to, jak mi matka držela hlavu dozadu, aby mi mohla tupou tyč uvolnit do krku až na dno žaludku. Pak jsem ji pozvracel.

Nikdy jsem se k polykání mečů nedostal tak jako můj bratr, ale přesto se ode mě očekávalo, že budu vystupovat s rodinnou skupinou. Když jsme si všichni oblékli bílé a zlaté spandexové kombinézy a zaujali pozice na promenádě, bylo mým úkolem předvádět akrobatické kousky a triky s rukama, dokud se nevytvořily opravdové davy a rodiče s bratrem je nemohli ohromit polykáním mečů nebo svítících neonových trubic či dutých plexisklových hůlek naplněných živými rybami. Pobíhal jsem mezi diváky s bezradnými čelistmi a sbíral mince, které jim kapaly z rukou.

Většina lidí nechápe, že polykání mečů je umění gravitace. Jakmile ti meč vnikne do krku, jde vlastně jen o to, aby ses nehýbal a zpomalil sestup tyče, což dává jícnu čas narovnat se a orgánům možnost uhnout z cesty. Ačkoli jsem princip chápal, nikdy jsem se nedokázal přimět k tomu, abych uvolnil hrdlo kolem meče a podpořil kov, aby proklouzl mým tělem, ne když jedna drobná chyba může znamenat propíchnutí plíce nebo srdce.

Když se mé neúspěchy jako polykače mečů stupňovaly, rodiče začali říkat, že polykači mečů se rodí, ne stávají. Nikdy jsem nevěděl, jestli tomu, co říkali, skutečně věřili, nebo to mysleli jako útěchu.

Jednoho volného dne na konci srpna rodiče dovolili mně a bratrovi vynechat představení, aby mě bratr mohl vzít na pláž. I když jsem neuměl plavat, užíval jsem si pocit písku, vůni mrtvých ryb a usychajících chaluh a řas.

Cestou k vodě mi bratr řekl, že ho napadlo, že jsem možná určen pro jiný druh představení, že jsme možná pracovali se špatným materiálem. Tehdy mě seznámil s myšlenkou polykání balónků. Řekl, že žaludek plný nafouknutých balónků bude fungovat jako záchranná vesta, která člověka na vlnách nadnáší.

Přemýšlel jsem o jeho návrhu a uvědomil si, že myšlenka polykání balónků mi připadá správná; je v ní pružnost, schopnost ohýbat se. Souhlasil jsem, že to zkusím.

Možná měl můj bratr pravdu. Možná bych dokonce dokázal plavat.

Bratr si s sebou vzal pumpičku na kolo pro případ, že bych souhlasil, že tenhle nový trik vyzkouším. Vyrobil pumpu, na trysku připevnil balónek a navlékl mi hadici do krku. Když se balónek dostal až k mému žaludku, bratr ho nafoukl a já jsem hrdlo utěsnil stažením dolního jícnového svěrače. Pak bratr vytáhl pumpu a začal znovu.

Poprvé v životě jsem se při polykání nedávil a nepanikařil. Vzrušoval mě pocit, jak se mi v žaludku rozpínají balónky. Cítil jsem se klidný, úplný.

Když jsem spolkl patnáct balónků, bratr rozhodl, že jsem připraven.

Důvěřoval jsem bratrovi a balónkům v žaludku natolik, že jsem se nebál, když jsem vplul do šokující studené vody, dál než jsem kdy předtím.

„Teď plav,“ poručil mi bratr.

Přišly vlny a já si lehl do vody.

Přišly vlny a já plaval.

Bratr křičel a houkal, když jsem se k němu vzrušeně vracel.

Celý zážitek mi připadal o něco méně kouzelný, jen když mě začal bolet žaludek a rodiče mě museli odvézt do nemocnice, kde jsem dostal silné projímadlo. Celou noc jsem se potil a držel se záchodového prkénka, dokud jsem nevyloučil všech patnáct smolných a pozoruhodně neporušených balónků.

Po celou dobu tohoto utrpení jsem však zůstal odhodlaný stát se polykačem balónků. Můj bratr měl pravdu: byl jsem předurčen k tomu, abych se vznášel, místo abych byl držen na místě tuhostí meče.

Jakmile jsem vyšel z koupelny, začal jsem zdokonalovat své umění. Vymyslel jsem nové triky, včetně metody vytahování balónků zatížením konce malým kovovým korálkem, který pomáhal balónkům přirozeně procházet mými střevy. Experimentoval jsem, nafukoval balónky různými kapalinami a plyny, když jsem se houpal ve vzduchu a ve vodě a někdy dokonce i ve vaně s olejem.

Zkrátka, dařilo se mi.

Je ale těžké být polykačem balónků ve světě polykačů mečů, kde je tolik ostrých hran. Moji rodiče nechtěli, aby to tak bylo, ale jejich umění bylo v zásadním rozporu s mým. A tak jsem se v patnácti letech od souboru svých rodičů odpoutal.“

Dnes moji rodiče a bratr stále přitahují davy lidí na svém místě na promenádě. Pracuji několik set metrů od nich, kde shromažďuji diváky, kteří se nemohou dostat dostatečně blízko k bleskovému vystoupení mých rodičů. Ve zvláště pomalých dnech bratr opustí naše rodiče a přijde se podívat na mé vystoupení. Někdy je mým jediným divákem.

Před svým skromným publikem spolknu balónek a přivolám někoho, aby ho nafoukl pumpičkou na kolo – stejnou pumpičkou, kterou před lety používal můj bratr. Vyzývám diváky, aby zírali, jak se mi nepřirozeně roztahuje žaludek.

Každý rok, když je mé publikum obzvlášť početné, nafouknu své balónky heliem a omráčím davy několikaminutovou levitací. Vznáším se od diváka k divákovi, prsty na nohou škrábu po pokřiveném a slaném dřevě.

V okamžiku, než helium vznese mé tělo, se mé orgány posunují a zvedají a já myslím na dobu, kdy mě bratr učil plavat.

0 Akcí

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.