Tanec mezi spoluzávislými a narcisty

Vnitřně dysfunkční „tanec spoluzávislosti“ vyžaduje dva protikladné, ale zřetelně vyvážené partnery: potěšitele/fixátora (spoluzávislého) a přebírače/kontrolora (narcistu/závislého).

Kodependenti – kteří se dávají, obětují a jsou pohlceni potřebami a touhami druhých – se neumějí citově odpojit nebo se vyhnout romantickým vztahům s narcistickými jedinci – jedinci, kteří jsou sobečtí, sebestřední, ovládající a škodí jim. Spoluzávislí se obvykle ocitají na „tanečním parketu“ přitahováni partnery, kteří jsou dokonalým protipólem jejich jedinečně pasivního, submisivního a souhlasného tanečního stylu.

Jako přirození následovníci ve svém vztahovém tanci jsou spoluzávislí pasivními a vstřícnými tanečními partnery. Jak tedy mohou přestat být takovými přirozenými následovníky?

Kodependenti považují narcistické taneční partnery za hluboce přitažlivé. Neustále je přitahuje jejich šarm, smělost, sebevědomí a dominantní osobnost.

Když se spoluzávislí a narcisté spojí do páru, taneční zážitek srší vzrušením – alespoň zpočátku. Po mnoha „písničkách“ se strhující a vzrušující taneční zážitek předvídatelně promění v drama, konflikt, pocit přehlížení a uvěznění. I přes chaos a konflikty se ani jeden z obou okouzlených tanečníků neodváží ukončit své partnerství. Navzdory bouřlivé a konfliktní povaze jejich vztahu se ani jeden z těchto dvou protikladných, ale dysfunkčně kompatibilních tanečních partnerů necítí být nucen tanec vysedět.

Když se ve svém vztahu sejdou kodependent a narcista, jejich tanec se vyvíjí bezchybně: Narcistický partner si udržuje vedení a spoluzávislý ho následuje. Jejich role jim připadají přirozené, protože je vlastně praktikují celý život. Spoluzávislý se reflexivně vzdává své moci; protože narcista se vyžívá v kontrole a moci, tanec je dokonale sladěný. Nikomu se nešlape na paty.

Typicky spoluzávislí dávají ze sebe mnohem více, než jim jejich partneři vracejí. Jako štědří – ale zahořklí – taneční partneři jako by se zasekli na parketu a stále čekají na další písničku, při níž naivně doufají, že jejich narcistický partner konečně pochopí jejich potřeby.

Závislí si pletou starostlivost a obětavost s věrností a láskou. Přestože jsou hrdí na svou neochvějnou oddanost milované osobě, nakonec se cítí nedoceněni a využíváni. Spoluzávislí touží po tom, aby byli milováni, ale kvůli výběru tanečního partnera shledávají své sny neuskutečněnými. Se zlomeným srdcem z nenaplněných snů spoludependenti tiše a hořce polykají své neštěstí.

Spoludependenti v podstatě uvízli ve vzorci dávání a obětování se, aniž by měli možnost někdy dostat totéž od svého partnera. Předstírají, že si tanec užívají, ale ve skutečnosti v sobě skrývají pocity hněvu, hořkosti a smutku z toho, že se aktivně nepodílejí na svých tanečních zkušenostech. Jsou přesvědčeni, že nikdy nenajdou tanečního partnera, který by je miloval pro to, jací jsou, na rozdíl od toho, co pro ně může udělat. Jejich nízké sebevědomí a pesimismus se projevuje ve formě naučené bezmoci, která je nakonec udržuje na tanečním parketu s narcistickým partnerem.

Narcistického tanečníka, stejně jako spoluzávislého, přitahuje partner, který se mu zdá dokonalý: Někdo, kdo je nechá vést tanec a zároveň jim dává pocit síly, kompetence a uznání. Jinými slovy, narcista se cítí nejlépe s tanečním partnerem, který odpovídá jeho sebestřednému a odvážně sobeckému stylu tance. Narcističtí tanečníci jsou schopni udržet vedení tance, protože si vždy najdou partnery, kterým chybí sebeúcta, sebedůvěra a kteří mají nízké sebevědomí – spoluzávisláky. S takovým dobře sladěným společníkem jsou schopni ovládat jak tanečníka, tak tanec.

Ačkoli všichni kodependentní tanečníci touží po harmonii a rovnováze, důsledně sabotují sami sebe tím, že si vybírají partnera, který je zpočátku přitahuje, ale nakonec se jim znelíbí. Když mají možnost přestat tančit se svým narcistickým partnerem a pohodlně vysedávat, dokud se neobjeví někdo zdravý, obvykle se rozhodnou pokračovat ve svém dysfunkčním tanci. Neodváží se opustit svého narcistického tanečního partnera, protože nedostatek sebeúcty a sebeúcty v nich vyvolává pocit, že na víc nemají. Být sám se rovná pocitu osamělosti a osamělost je příliš bolestná na to, aby ji snášeli.

Bez sebeúcty a pocitu osobní moci si spoluzávislí nejsou schopni vybrat vzájemně se obdarovávající a bezpodmínečně milující partnery. Jejich volba narcistického tanečního partnera souvisí s nevědomou motivací najít si známou osobu – někoho, kdo jim připomíná jejich bezmocné a možná traumatické dětství. Je smutné, že spoluzávislí jsou s největší pravděpodobností dětmi rodičů, kteří také bezchybně tančili dysfunkční spoluzávislý/narcistický tanec. Jejich strach ze samoty, nutkání kontrolovat a napravovat za každou cenu a jejich pohodlí v roli mučedníka, který je nekonečně milující, oddaný a trpělivý, je prodloužením jejich touhy být milován, respektován a opečováván jako dítě.

Ačkoli spoluzávislí sní o tanci s bezpodmínečně milujícím a potvrzujícím partnerem, podřizují se svému dysfunkčnímu osudu. Dokud se nerozhodnou vyléčit psychická zranění, která je nakonec nutí tančit se svými narcistickými tanečními partnery, budou odsouzeni udržovat stálý rytmus a rytmus svého dysfunkčního tance.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.